Thea Kratochvílová

Zprávy v naší společné školní skupině dávaly jasně najevo, že výsledky mezinárodní IB maturity už dorazily. Ale já přitom stále nic. Nikde žádný e-mail. Začínala jsem být nervózní. Na získaném hodnocení záviselo mé přijetí na Cambridge. Potřebovala jsem dvaačtyřicet bodů z celkově možných pětačtyřiceti, a přitom ještě maximální počet z matematiky. To nedávalo velký prostor pro zaváhání. Najednou mi na messengeru přistála zpráva od mého profesora. „You‘ve done good girl,“ objevilo se na displeji. A pak druhá zpráva s mým výsledkem. Stálo tam: „45“. Plný počet. 

Můj dětský sen stát se jednou ředitelkou banky byl motivovaný filmy z toho prostředí. Pamatuji si třeba Dobrý ročník s Russelem Crowem v hlavní roli. Přestože jsem třeba ještě úplně nerozuměla tomu, co se v něm přesně odehrává, a přestože z čistě formálního pohledu hlavní hrdina pracoval v tradingu, pro nás to tehdy zkrátka byla banka. Líbilo se mi tamní prostředí, jak je dynamické. A také meritokratické, což jinými slovy znamená, že výsledky v něm jsou měřitelné a úspěch jedince záleží především na něm samotném, na tom, co přinese do týmu. A všude ta čísla. Čísla mě totiž fascinovala odjakživa. 

„Matematika mě sice odmalička bavila, ale když se řešila jen v čistě teoretické, analytické rovině, už jsem v ní nenacházela radost.“

V číslech je na rozdíl od slov všechno jasné, všechno tam vždycky najdete. Ve světě čísel mi bylo vždy komfortněji, protože jsem přesně věděla, kde jsem udělala chybu, a naopak, když jsem při řešení nějakého problému šla správným směrem, celou dobu jsem měla indikace toho, že se na té dobré cestě nacházím. 

Dětství na Jesenicku 

Zároveň mi odmala nechyběla ani touha zajímat se o všeobecné povědomí, o to, co je všude okolo nás a proč a jak co funguje. Souvisí to i s tím, že tuhle zvědavost v nás naši rodiče hodně podněcovali. Byli rádi, když jsme se ptali na něco, co nám mohli vysvětlit, hodně interagovali. 

A pak tu byly noviny. U nás doma na stole vždycky nějaké ležely, ať už Jesenický týdeník, ale třeba i Lidové noviny, Hospodářské noviny a mnohé další. Sotva jsem si dodělala úkoly do školy, ráda jsem je otevřela a začetla se do článků. Srozumitelnějším médiem mi pak byly dětsky orientované vědecké časopisy jako ABC. Stejně tak mě bavily knížky. Třeba povídky Na vlnách odvahy a dobrodružství rozhodně nebyly něčím, co by se dalo považovat za intelektuální literaturu, ale představovat si ty cesty po džungli mě do určité míry lákalo. 

Zároveň jsme přece jen bydleli na vesnici, takže značná část aktivit mého dětství sestávala jednoduše jen z toho, že jsem se pohybovala v přírodě s kamarády. Nebyla jsem knihomol zavrtaný někde doma v rohu. Četla jsem sice dost, ale moje dětství bylo v tomhle ohledu přirozeně balancované. 

Rodiče říkali, že ještě s nástupem na základní školu jsem si sotva dokázala zavázat tkaničky u bot. Od druhé třídy, kdy jsme soutěžili o početního krále, už se ale začalo projevovat, že se s číselnými úkoly dokážu vypořádat rychleji než většina mého okolí. 

V páté třídě už bylo jasné, že bych se měla posunout na víceletý gympl. Jenže u nás byl jen jeden lokální, kam chodila i moje o sedm let starší sestra a neměla úplně dobrou zkušenost ohledně toho, jak direktivně tam vyučující k žákům přistupovali. Byl to takový ten lehce zpátečnický přístup, kdy profesor je nadřazený a cokoliv řekne, je svatá pravda. 

Ne, že bych měla problém s autoritami, to není úplně můj případ, nicméně já i rodiče jsme vnímali, že stojí za to poohlédnout se i po jiné alternativě. Když jsme se pak o téhle možnosti bavili, rodiče si vzpomněli, že kdysi četli v novinách také o spuštění Open Gate. Vyrazili jsme na den otevřených dveří a já i rodiče jsme měli hned jasno, že tady to bude to pravé. 

Taťka je pravoslavný kněz u nás na Jesenicku. Naše rodina sestává ze čtyř dětí a tráví hodně času pospolu, oproti dnešním běžným zvyklostem zřejmě až abnormálně. 

Naši rodiče jsou velmi otevření, chápaví a netlačí nás směrem, jakým žijí oni. Předali – a stále předávají – nám základní hodnoty, ale i vzhledem k tomu, že i u nich se vztah k víře vyvinul až později v životě, chápou, že jde o proces, který si musí každý vyhodnotit sám. Dávají nám velkou svobodu. Nechávají nás směřovat, kam sami chceme, nevyžadují, abychom žili způsobem jako oni. 

A zatímco dodnes nás všechny doma vždycky vítá hřejivá náruč, neměli naši problém pustit nás už jako malé z domu. V mém případě už v jedenácti letech, kdy jsem na Open Gate nastoupila. Tou dobou zřejmě ještě stále trval můj sen o bankéřce, ale více než v konkrétním směřování fungoval jako symbol něčeho neurčitého, k čemuž jsem se posouvala. 

Magické ypsilon na nástěnce 

Někde jsem si přečetla, že nejlepší univerzity jsou v Americe, tak jsem se rozhodla, že půjdu tam, aniž bych pořádně tušila, co to všechno obnáší. Na školní nástěnce se tou dobou objevilo logo Yale, velké ypsilon v trojúhelníku, které mě pak několik let samo o sobě motivovalo, jen jsem kolem něho prošla. 

Zahraniční vysokoškolské studium pro mě bylo reálné jen s využitím stipendia. To jsem získala od The Kellner Family Foundation, která mě podporovala už na Open Gate. Díky této nadaci jsem mohla pokračovat na Cambridge, která se postupně stala mým cílem. Představu Ameriky jsem opustila, protože jsem se postupně utvrdila ve směru, jaký mi je nejbližší. Ten souvisel s matematikou a z ní vycházející ekonomií. Nebylo tak potřeba absolvovat takzvaný Liberal arts, americký bakalářský program, který vede studenty k experimentaci s jednotlivými předměty a jejich kombinací. 

Perfektní přípravou pro Cambridge byla už jen samotná IB maturita, protože v rámci přípravy na ni jsem se věnovala matematice na úplně jiné úrovni, než jak je běžné na českých gymnáziích – které přitom stále mají skvělou úroveň, protože se tam jde hodně do hloubky. V rámci IB se ovšem navíc ještě kombinují různá témata, což mi zpětně došlo jako skvělá příprava na to, co mě čekalo na univerzitě. Obrovský vliv na chápání věd i konkrétně na matematiku má už jen samotné kurikulum, podle něhož se na Open Gate učí. Nejprve jde o určitý mix českého a angloamerického, poslední dva roky už se ale vše učí výhradně v angličtině, a i předměty jako dějepis nebo zeměpis jsou vedené jinak, než je v Česku zvykem, není to tolik o faktech, ale daleko víc o tom jak a proč. Přesně tak, jako se přistupuje na Cambridge k ekonomii. 

Vstát v šest, nebo klidně i v pět hodin ráno, zkontrolovat si pro jistotu některá základní fakta, vzorečky nebo souvislosti, a vydat se do školy. Tak vypadaly dny, kdy jsem skládala maturitu. IB totiž trvá zhruba měsíc, protože sestává z šesti předmětů, z nichž postupně absolvujete všechny zkoušky.  

I proto jsem během maturity prakticky nedělala nic jiného, než že jsem se učila a spala. A ono obecně, celé závěrečné dva roky šli kamarádi a veškeré socializační aktivity hodně do útlumu, protože jsem potřebovala soustředit svoji pozornost směrem k přípravě na IB. Odměnou mi byl celkový výsledek maturity, kdy absolutní počet bodů získalo pouhých tři desetiny procenta studentů ze všech zemí. Díky tomu jsem se dostala na vysněnou Cambridge. 

Příliš šedivá teorie 

Na univerzitě jsem první dva měsíce sice žila v ohromném respektu z té instituce a tamního prostředí, každý den jsem byla buď v učebnách nebo v knihovně a nechápala, jak se budu moci jednou vyrovnat všem těm lidem, které okolo sebe potkávám. Ale postupně mi došlo, že se dá najít i balanc mezi studiem, sociálním životem i sportem, kterým se pro mě stalo veslování. Spojit vše dohromady bylo hodně intenzivní, ale rozhodně se to vyplatilo. 

Kolem mě tam byli neskutečně nadaní lidé. Moje kolej je nejvíce známá pro výuku matematiky a v ročníku jsme měli asi padesát spolužáků, z nichž jsem dobrou polovinu v životě neviděla. Přijeli, zalezli se učit na své pokoje a čtyři roky z nich prakticky nevylezli. Z těch ostatních ale většina, přestože to byli lidé na nepředstavitelné úrovni geniálního spektra, byla schopná normálně komunikovat a denně jsme spolu absolvovali spoustu nejrůznějších aktivit. 

Právě tohle je ta parta, s níž jsme si potom užili i všechna ta období po zkouškách, kdy člověk sice určitou dobu podává maximální výkon, ale potom má i dostatečný prostor se za to odměnit. Všechny ty plesy, které vypadají tak honosně, jak si je člověk v daném prostředí představuje. Recepce v kolejních zahradách s ústřicemi a šampaňským, atrakcemi, diskotékou a do toho všichni v róbách a oblecích. Působí to do jisté míry jako prostředí šlechty. 

Nezapomenu, jak jsme se spolu snažili dostat na jeden z plesů, na který se nám už nepodařilo získat lístky, jak jsme přelézali nějaké zídky, ale ostraha nás odhalila. Vybaví se mi ale třeba i jenom obyčejné výlety do Londýna, kde jsme spolu chodili po všech těch zajímavých místech. 

Hodně mi do života dalo i zmíněné veslování. Měli jsme i super trenéry, které jsme nechtěli zklamat. Jednou se i stalo, že jedna holčina při závodě dostala astmatický záchvat a veslo jí vypadlo do vody, tak jsme zastavili s tím, že se holt nedá nic dělat. Stává se. Trenéři na nás ale začali křičet, že nikdy, nikdy se nevzdáváme. Tak jsme to zase nahodili, holčina se nějakým záhadným způsobem rozdýchala a my ještě i ten daný závod nakonec vyhráli. Co člověk v takovou chvíli prožívá, co se o sobě dozví, je neopakovatelné. 

Když jsem se na Cambridge v jednom ročníku rozhodla dělat čistou matematiku, během práce na jednom modelu jsem získala dojem, že už to je vyloženě moc. Matematika mě sice odmalička bavila, ale v tento moment, kdy se řešila jen v té čistě teoretické, analytické rovině, už jsem v ní nenacházela radost. Připadalo mi, že musím věnovat ohromné úsilí něčemu, co někteří jiní jednoduše viděli, co na ně vystoupilo, když se na daný problém podívali. Tehdy mi došlo, že není důvod, abych se tím trápila, když bych v tomhle ohledu světu stejně tolik nepřinesla. 

Dostala jsem se do bodu, kdy bylo třeba vydat se určitým jasně daným směrem. Jestli se stát ekonometrem, který modeluje a definuje určité chování tím vědeckým, teoretickým způsobem, nebo jít cestou praktického využití svého ekonomického vzdělání. V našem oboru se to láme většinou tím, zda člověk pokračuje na magistra a potom na doktorát. To jsou ti teoretici. 

Všechno, co akademici v mém oboru dělají, mi připadá zajímavé, jen ale v mých očích dlouho trvá, než se to poté otestuje v realitě. Sama mám radši co nejrychlejší zpětnou vazbu. Celkově mi pak připadá daleko dynamičtější skutečnost zejména v oblasti financí. Akademický život je také velice nevyzpytatelný, pozic na profesorská místa je velmi málo a člověk musí být prakticky geniální, aby se na ně mohl dostat. A i když geniální je, nemá nic jistého. Na můj vkus je tam příliš mnoho proměnných. Proto jsem jako řada mých spolužáků po třeťáku a bakalářském titulu nepokračovala dál, ale rozhodla se vědecký svět formálně opustit a zamířila do ekonomické praxe, v mém případě do consultingu. 

Od consultingu k financím 

Consulting spočívá ve sbírání co nejvíce informací z nějakého segmentu a následné modelaci trhu, kvantifikování jeho hodnoty a predikci vývoje. Uplatní se zde logika stejně jako komunikační dovednosti, ale právě i různé vědecké přístupy, které jsem díky univerzitě měla možnost poznat.  

Nakonec jsem však consulting vyměnila čistě za finance. Specificky oblast private equity, které se dnes věnuji, umožňuje přímou aplikaci všech těch nasbíraných informaci. Modelace je pouze první krok. Po něm přichází samotná transakce a zejména pak perioda „držení a zlepšovaní“ koupené firmy. Vybrala jsem si tak obor, kde to, co mě vždycky bavilo, koreluje s tím, co má také potenciál zajímavého výdělku. 

Ředitelkou banky dnes nejsem. Ani vědkyní v tom smyslu, jaký si člověk v mém oboru představuje, tedy že bych někde sama u hustě popsaných tabulí vymýšlela řešení, na jaké ještě nikdo přede mnou nepřišel. Pouze vědecké poznatky aplikuji na něco, co je všude okolo nás. 

Co je ale hlavní, když jsem před časem zase viděla Dobrý ročník, pocit, že prostředí, v jakém se pohybuje hlavní hrdina, mě přitahuje, se opět ozval velmi intenzivně. Teď ovšem i s tím vědomím, že se v něm do určité míry sama dnes pohybuji. A že jsem využila možnosti, které mi rodiče i nadace dali, a sama jsem se pokusila co nejvíce naplnit svůj potenciál.