Tomáš Titěra

Na Open Gate se dostal v roce 2006, během druhého roku od otevření. S úsměvem připouští, že to byl pro Česko na tu dobu celkem odvážný experiment. Sám pro sebe ale Tomáš Titěra na škole našel vztahy na celý život i kariérní inspiraci, z níž aktuálně těží jako zástupce ředitelky nově vznikající svazkové základní školy Pod Beckovem na Praze-východ. 

Potkáváme se na začátku prázdnin, ale vy finišujete přípravu projektu, o kterém se mluví s očekáváními. I proto, že máte Pod Beckovem vycházet z nejnovějších metod?  

Nejsem si jistý, že jsou to správná očekávání. (usmívá se) Můžete mít nejnovější metody, nebo metody nejlepší pro konkrétní děti. Proto spíš než nejnovější bereme věci, které jsou prověřené, o nichž víme, že fungují v zahraničí nebo na školách, kde jsme my pedagogové působili. Jejich společným jmenovatelem je pozitivní dopad na to, jak se konkrétní dítě rozvíjí. Někdy to nemusí být nutně v souladu s tím, co momentálně vzdělávací systém nabízí či přijímá. Je to ale vždy něco, co dětem prospěje a pomůže jim cítit se dobře. Přičemž je důležité podotknout, že když se dítě cítí ve škole dobře, neznamená to, že si hraje a neučí se.   

Školy dnes opakují, že je třeba děti připravovat na 21. století, vidíte to stejně? 

Nevíme, co to století bude obnášet. Na co tedy můžeme děti připravovat? Jedině na změnu. Na to, jak ji ustát, identifikovat v ní cesty pro sebe, mít vhodné soft skills. Protože ať už svět bude, jaký chce, pořád v něm zůstane potřeba umět odprezentovat své myšlenky, domluvit se, kriticky vyhodnotit, jestli se vejdu do nějakých pravidel, a pokud ne, odhadnout následky. A víc než se naučit set konkrétních znalostí pro takový svět, potřebuji umět se učit.  

„Na základní škole jsem se nudil a chtěl na osmileté gymnázium. Jen jsem nevěděl, že to bude Open Gate. Nevěřil jsem, že by se to mohlo povést.“ 

Takže za vás žádná frontální výuka? Ani klasické známkování? 

Ale ano! To jsou věci, které mají místo i v moderním českém školství. Někdy totiž může dávat smysl, že část hodiny povedu frontálně, bereme-li v potaz, že frontální výuka je v podstatě výklad. Co je ale určitě těžké, umět pak v roli učitele identifikovat, kdy se konkrétní dítě opravdu učí, a umět poznat, jaký na něj má moje výuka dopad a podle toho postupovat dál. Vzdělávání by proto mělo jít cestou, která má definované cíle učení i identifikátory, podle kterých i samo dítě pozná, že látku ovládlo, nebo ne. Pak je i známkování v pohodě, protože děti vědí, čím si před tou dvojkou nebo trojkou prošly. A mají motivaci se případně posouvat.  

Je tohle něco, co jste si přinesl právě z Open Gate? 

Na své učitelské dráze opravdu přemýšlím, jak moc mě Open Gate ovlivňovalo, a myslím, že tohle je jeden z těch nejzásadnějších momentů. Nebyli jsme hodnoceni známkami, ale procenty za zvládnutí určitých úrovní, k nimž jsme docházeli podle konkrétních deskriptorů. A vysvědčení, respektive report, který jsme dostávali, reflektoval jednotlivé složky předmětu i to, jak jsem si v nich vedl. Což bylo určitě mnohem čitelnější než jedna souhrnná známka za předmět.  

Na Open Gate jste nastoupil díky stipendiu ve dvanácti letech. Jak vaše cesta začala?  

Vyrůstal jsem jako jedináček jen s mamkou, která chodila uklízet mimo jiné i do domu blízko Říčan. Občas jsem s ní jezdíval, znala mě tedy i majitelka toho domu, a jednoho dne přišla právě ona s myšlenkou, že nedaleko vznikla Open Gate a mohlo by mi to sedět. Věděla, že jsem ve škole býval něco, čemu bychom dneska říkali náročné dítě. Jinými slovy, hodně jsem se nudil.   

Takže nadaný? 

Tomu označení se celkem bráním… 

Dobře, můžeme říkat přemýšlivý? 

Můžeme tomu říkat přemýšlivý, ale také otravný! (směje se) Opravdu jsem se ve škole nudil a chtěl na osmileté gymnázium. Jen jsem nevěděl, že to bude Open Gate. Po dni otevřených dveří jsem byl nadšený, ale nevěřil, že by se to mohlo povést. Přihlášky jsem měl i na státní školu.  

Bylo náročné odpojit se doma?  

Odloučení v tak raném věku u nás není úplně kulturně zafixované, ale já na to už byl tehdy připravený. V dalších letech jsem miloval moment svobody, která s tím přišla. Jakkoliv to byla v některých ohledech spíš její iluze, protože studium určitě nebylo nijak „free“. Ale získal jsem tam mimo jiné něco, co jsem jako jedináček určitě neznal: na každém patře na koleji 15 dalších lidí, kteří byli po škole připravení ledasco podnikat. (směje se) Je jiné, když se vrátíte domů po škole každý den, nebo když přijedete na víkend. Pro rodiče to určitě byla výzva ve smyslu ochoty pustit svou část kontroly nad životem dětí.  

Co byl úplně první „aha moment“, díky němuž jste byl v Open Gate opravdu rád? 

Právě to, že jsme bydleli na koleji, znali se úplně všichni napříč ročníky a člověk si vždycky měl možnost najít skupinu, se kterou mu bylo dobře.  

Pracovalo se systematicky na tom, aby vám bylo dobře? Ve smyslu wellbeingu? 

Tomu, čemu dnes říkáme wellbeing, se věnovala péče v rámci mimoškolních aktivit. Adaptovali jsme se tak, aby byly podchycené vazby a vztahy v kolektivu právě s přihlédnutím k tomu, že jsme spolu měli být nonstop.  

Vztahy, které tam vznikly, musely být tedy logicky daleko silnější než na běžné škole.  

Daleko intenzivnější i vyhrocenější, pokud došlo na neshody. A určitě mnohem osobnější. Mnohé trvají dodnes.  

Vy jste už dříve říkal, že Open Gate není škola „pro snoby“. Pro koho tedy? 

Tehdy jsme měli určitě všichni stejné podmínky. Věděli jsme, že každý máme nějaké zázemí, neseme si v sobě něco z domova, někdo přišel na stipendium, jinému školu platili rodiče. Ale peníze nikdy nebyly tématem, které by se rozebíralo, rozdělovalo nás, nebo spojovalo. Mnohem spíš to byly vztahy, vazby, kolektiv. Společné učení. To, že jsme milovali nebo neměli rádi učitele, měli společné prožitky a na internátě identické podmínky. Stejné typy pokojů, bez privilegií.  

Byla to spíš škola, která vás formovala, nebo nechávala růst a podporovala? 

Obojí! Formovala mě ve studijních dovednostech, v sebeřízení, v tom, že člověk opravdu musel dělat a musel dělat od nějakého věku sám. Na druhou stranu způsob výuky nám dovolil hledat si vlastní cestu, opravdu jsme byli vedení k onomu hledání. A přestože jsem v sobě vnitřní motivaci měl vždycky, tohle mi umožnilo ji akcelerovat. Měl jsem potřebu řídit a organizovat, a na Open Gate ji mohl využít ve studentské radě jako její předseda. Vedl jsem i školní kavárnu, učil se zajistit si lidi, ohlídat, že všechno funguje, jak má, a dnes to samé dělám s nově vznikající školou.  

To je zajímavá paralela.  

Stejně tak byla zajímavá dobrovolnická činnost, která je díky International Baccalaureate programu, tedy mezinárodní maturitě, v podstatě povinná. I to s sebou přinášelo možnost zkoušet něco nového. Četl jsem seniorům, jezdíval doučovat angličtinu děti do Olivovy léčebny, vedl kroužek při škole v Mirošovicích. Vlastně mě to už tehdy táhlo k učení.   

Přesto jste odjel do Rotterdamu studovat média a komunikaci. Proč?  

Jak mám většinu věcí v životě dobře rozmyšlených, tohle bylo intuitivní. Vnímal jsem, že mě Open Gate skvěle připravila na studium v zahraničí, a v Holandsku mě oslovila nabídka oborů, protože jsem věděl, že chci dělat něco společensko-vědního, pracovat s lidmi, nahlédnout do sociologie… A média a komunikace to všechno propojovalo. Studium by pro mě nicméně nebylo reálné, kdybych nedostal stipendium od The Kellner Family Foundation.  

Co na tom stálo za to? 

Mezinárodnost. Typ studia byl blízký Open Gate, ale přidaná hodnota byla v mezinárodnosti. Bylo obohacující vnímat pohled lidí z jiných zemí, poslouchat, jak vypadal jejich předchozí život, co se učili na střední, co tam měli, neměli, jak to vypadá u nich doma. Dalo mi to nové perspektivy.  

Trochu překvapivě jste se ale vrátil do Čech. A na univerzitu.  

Protože vedle nové perspektivy mi ty tři roky v Nizozemsku daly uvědomění, že moje vazby na Česko jsou opravdu hluboké. Šel jsem studovat Nová média na FF UK, což média a komunikaci posouvalo do filozofického a technologického pohledu. Byla to další krásná zkušenost… 

… a právě od ní vedla cesta k současnému učení? 

Na ní už jsem vlastně byl. (směje se) V Holandsku jsem na dálku začal vypomáhat jedné firmě s řešením evropských dotací. I když jsou to papíry a tabulky, pro mě bylo zajímavé moct pokaždé vidět konkrétní výsledek. Něco, co je pro mě celý život důležité. Jedním z klientů se stala už po návratu do Čech Základní škola Kunratice – mimochodem jedna z těch, které jsou součástí projektu Pomáháme školám k úspěchu, zastřešovaného The Kellner Family Foundation. A v Kunraticích přibývalo schůzek s panem ředitelem, až jsem se zmínil o studiu komunikace a on se zeptal, jestli bych tam nechtěl učit. Nejdřív to byl jen jeden seminář, ale jak se něčemu věnuji, obvykle se to rychle rozrůstá, takže do dvou let jsem tam byl na plný úvazek.  

Učit budete i jako zástupce ředitele? 

Ano. Postupně jsem se vyprofiloval jako učitel informatiky. Ale také jsem s kolegyní v Kunraticích v tandemové výuce propojil výtvarnou výchovu s vizuální gramotností, mediální gramotností. Dělali jsme například s deváťáky analýzu vizuálního smogu i analýzu reklam, abychom z nich udělali vědomé pozorovatele toho, co nás obklopuje… A zrovna dva týdny zpátky jsme se potkali s absolventy úplně prvního ročníku, který jsem učil, a jedna ze studentek sdílela, že i tyto hodiny ji vedly k rozhodnutí jít studovat architekturu a její vliv na veřejný prostor.  

Nejlepší odměna! 

Ano, člověk sice ve školství sklízí po dlouhé době, ale když sklízí, stojí to za to.  

Vy jste dokonce zůstal a přednášíte i na Univerzitě Karlově… 

Na Informačních studiích a knihovnictví totiž vnímají informační vzdělávání jako důležitou složku, která je nezbytnou součástí toho, co má být tou „přípravou na 21. století“. Pro mě se v tom zase skrývá nová výzva i profesní impulsy.  

Stejně jako ve spolupráci s projektem Jeden svět na školách, pod organizací Člověk v tísni? 

Přesně tak. Vzdělávání učitelů v oblasti mediálního vzdělávání může mít velký dopad, když se podaří předat něco, co pak aktivně vnášejí do výuky. Často bohatě stačí, když ze seminářů odcházejí s motivací se o médiích a technologiích s žáky bavit a tato témata otevírat, i když mají obavy, že oni sami jim nerozumí tak dobře.  

Co dnes vlastně mediální komunikace obnáší ve výuce? 

Za mě to, co mě bavilo už při studiu, tedy zkoumání vlivu technologií na jedince, na společnost… Všichni potřebujeme rozumět tomu, jak technologie fungují, abychom uměli vyhodnotit, jak nám pomáhají a kdy už zasahují do života příliš. Přijde mi důležité, abychom pak i se žáky při výuce reflektovali, co s námi ty technologie dělají. Kde a jak si každý musíme nastavovat zdravou hranici, kam až si technologie pustíme, kde a jak si musíme hlídat komunikaci online, jak si poradit s problematikou dezinformací. Ale také s umělou inteligencí. U ní vidím problém v nastavení na věčně pozitivní až pochlebovačný přístup. Člověk to rád poslouchá, zvlášť když reálné vztahy kolem něj nefungují nebo jsou složité.  

Mohla by nám je AI vzít? 

Když se o tom bavím s žáky, říkají, že ne. Každopádně v tomto ohledu má škola velkou sílu. Tím spíš, že většina dětí – pokud my učitelé v té škole vytváříme zdravé vztahy a dobré podmínky – je ve škole ráda, je ráda s ostatními dětmi, a tím pádem také vnímá, že umělá inteligence je opravdu umělá. I když reálné vztahy jsou někdy náročné, jsou prostě lepší. Snad to tak vydrží.