V lese se židle otáčely po větru a nikdo nepískal

Na podzim proběhl celoškolní projekt Den s poezií a nejúspěšnější studenti získali jako odměnu dílnu tvůrčího psaní. A vida, to je talentů! Chlubíme se ukázkami toho, co se dá napsat, pokud se necháte inspirovat hudbou, chutí svého oblíbeného jídla, píšete-li si seznam, na co nesmíte zapomenout, nebo když objevíte kouzlo automatického psaní…

***

Přes palouk zelený, malebný, čarovný plyne potok do zemí dalekých, do krajů neznámých, které nikdy nikdo neviděl. V dálce předaleké, ve které ani mračno nejde zřít, tato vzdálenost končí. Temno neznámé, okem nezřízené, všem neznámé. Světlo tam je, nebo není, nikdo neví, takže vlastně není. Dál a dál vše plyne bez konce známého, ale přeci jen je. Nalezne ho někdy někdo, či skončí jen v hlavě naší? Neznámé, ale přeci jen tak blízké. Kdyby byl svět kulatý druhým směrem, cestu bychom našli. Cesty jsou, i když jsou neviditelné, a vedou k cíli. K cíli, který je zatím neznámý.

***

Nezapomeň na bělost bělejší, která polykala světlo.

Nezapomeň na stromy nejvyšší neznající hranic světa.

Nezapomeň na cesty nejkratší, které se náhle staly neznámými.

Nezapomeň na lidi nejbližší, jejichž hlas tě nepouštěl pryč.

Nezapomeň na srdce teplejší než daleký letní čas

***

V lese se židle otáčely po větru a nikdo nepískal. Jen zbytek deště odtikával, když sem přišel pan kaktus. Nebyla to úmyslná procházka, spíš jakýsi pokus podvědomí přelézt přes klouby plotu. Pan kaktus vypadal na první pohled jako docela obyčejný kaktus, protože to obyčejný kaktus byl. Bydlel v malém domku ze dřeva a tak dále a tak dále. Ten den se mu zachtělo natrhat zázvor, ale místo toho přinesl domů několik psychedelicky se šklebících muchomůrek.

***

Kus roztrženého nebe vypadá pořád modře.

Za svítání ptačí zpěv stéká z okenic, které budou napůl otevřené,

a do toho kus světla z něčeho cizího se stane vlastním.

Je to jenom myšlenka, a právě proto to jistě existuje.

Kus roztržené myšlenky vypadá pořád modře.

***

Tak malého trpaslíka jsem v životě neviděl. Ten se snad musí vlézt všude. I do malé klícky. Taková zlatá klícka to je hrozná past. Člověk si jenom jde na tržiště něco koupit a už to je. Jde si třeba pro ryby nebo čerstvé kdoule, licituje s prodavačem o ceně, arabština jim stéká z jazyků a hádají se. Až dojde k přestřelce. Pak vás zavřou do klícky a tam musíte přemýšlet o životě, dokud o vás Camus nenapíše román. Teprve pak se můžete odstěhovat do Francie a tam prožít svůj život. Můžete si třeba otevřít i svůj kabaret. Budete tančit a zpívat, dokud o vás Woody Allen nenatočí film. To je vaše vstupenka do říše Hollywoodu. Začnete žít na vysoké noze. Mimózy k snídani a vajíčka na hniličku, výhledy na Sunset Boulevard a filmů spousta. Možná si zahrajete i superhrdinu. A v tom filmu můžete zachránit ze zlaté klícky malého trpaslíka, tak malého, že jste ho v životě neviděli.

***

Svět se děje právě teď. Když ležíme vedle sebe a ty mě objímáš. Říkáš mi všema nesmyslnýma přezdívkama a já tě se smíchem odstrkuju a naschvál ti opakuju: „Mami, na tohle už jsem přeci velká.“ Ale ty mě stejně přitiskneš k sobě ještě víc a polechtáš mě na místech, o kterých nikdo jiný neví. Rošt nad námi je nebe a svět je právě tady a teď. V týhle vaně z polštářů. Plujeme bez mapy. A občas se naše cesty rozdělí. Na skok do jiných postelí. Vždyť nám už není pět. Ale pořád jsme takhle malý. S autem i s řasenkou. A svět se nám děje v posteli. Tak kdo by chtěl usínat sám?

***

Nezapomeň na rozviklané dny.

Nezapomeň na vídeňské bouřky plné beztvarých těl, která se míhala na nebi.

***