​Zlatá expedice DofE

Rumunský Banát byl v první polovině 19. století osídlen českými přistěhovalci, kteří sem přijeli za lepším živobytím. Zdejší krajina však byla velmi nehostinná, a tak Češi začali pustou zemi na hranicích tehdejší habsburské říše kultivovat. Po dvou stech letech tu stále existuje šest vesnic, ve kterých žijí čeští krajané a kde se mluví česky. Právě sem jsme se vydali na zlatou expedici DofE.

Za cíl naší expedice jsme si stanovili poznávání tamější kultury, česko-rumunských zvyků a také okolní přírody. Byli jsme vůbec první DofE skupina z Open Gate, které byla přidělena externí hodnotitelka, a to slečna Ruxandra Florescu. Vedoucím expedice byl pan Kašpar.

Jelikož si naše skupina (Dominika, Sára, Kristina, David a Matyáš) naplánovala poměrně náročnou cestu, vyrazili jsme časně ráno hned druhý den po příjezdu do Eibentálu. Mrholilo a předpověď počasí na nejbližší dny neslibovala změnu k lepšímu. Po úvodní kontrole jsme se plni energie a s domácím rumunským chlebem v batozích vydali na cestu, nejdříve skrze Eibentál až na horu Známana. Všude kolem nás byla mlha, takže pokud jsme se dostali někam na vrcholky kopců, odkud měl být slibovaný krásný výhled do okolí, viděli jsme sotva člověka před sebou. Nenechali jsme se ovšem rozhodit a s dobrou náladou jsme pokračovali. Pěšinka se nám pod nohama postupně ztrácela. Kluci se pro jistotu vydali zeptat se na cestu do blízké salaše a po chvilce se vrátili se zprávou, že jdeme správně, ale cesta je zarostlá. S úsměvem a narážkami typu 'ten klub českých turistů to tu taky mohl posekat, když to tu značí' jsme pokračovali v naší pěší túře. Asi po dalším kilometru jsme se dozvěděli, že si to jen vymysleli, a tak jsme se už ne zcela spokojeně vraceli zpět. Našli jsme správnou cestu, natočili video a razili dál. V salaši na Ravnech jsme měli domluvený sraz s Ruxi. Ochutnali jsme čerstvý sýr, dostali jsme přednášku, jak se vyrábí, a pozorovali, jak se majitelky salaše snaží spářit jediného býka s vybranou krávou. To se nakonec nepodařilo. Jelikož jsme měli s majitelkou vychrtlé krávy společnou cestu do Bígru, vydali jsme se na cestu společně. Cesta byla dlouhá 13 kilometrů, a když jsme došli do vesnice, byl čas hledat místo na spaní. Našli jsme ho kousek za vsí a v dešti začali rozbalovat stany. „Naštěstí“ přestalo pršet v okamžiku, kdy stany byly postavené… Po večeři jsme se s Ruxi domluvili na změně plánu: ujít za deště 35 kilometrů nebylo totiž reálné. S vroucím přáním lepšího počasí jsme ulehli do spacáků a spali.

Ve středu se počasí přece jen trochu zlepšilo, ale rozbahněné cesty a cestičky nám pochod do Rovenska dost komplikovaly. Při sestupech se častokrát stalo, že někdo upadl a sjel po zadku o pár metrů níž. Na dalším rozcestníku jsme se měli rozhodnout, zda budeme pokračovat přes kopce, nebo po rovině. Rychle jsme se rozhodli pro rovnou trasu a štrádovali si to mezi loužemi kupředu. Potkali jsme pár motorkářů, kteří nám poradili menší zkratku, která sice vedla přes kopec, ale pořád to byla zkratka. To bylo hlavní! Jak jsme ale po chviličce zjistili, tato 'zkratka' vedla přes kopec rozmočeného bláta. A tak se stalo, že i dlouhonohý David zapadl do bláta až po kolena. Přes půl hodiny nám trvalo vyšplhat se na první kopec, na něhož navazoval druhý. Nakonec jsme to za více jak dvě hodiny zvládli. Zamířili jsme k osamocenému domku, který obýval upovídaný a houževnatý pán. Dovolil nám postavit si ještě neuschlé stany na jeho zahradě. Usnuli jsme okamžitě.

Třetí den jsme museli vyrazit brzo, jelikož jsme před sebou měli dlouhou cestu. Pán, u kterého jsme přespávali, musel jít do Rovenska nakoupit, a tak nás vesele doprovázel. Při rychlé chůzi, kterou jsme s ním byli schopni více méně udržet, ještě vesele povídal příhody a povídky, které byly jistě zajímavé, avšak nikdo si dnes na jejich obsah nevzpomíná... V Rovensku jsme si během odpočinku popovídali s tamějšími lidmi. Když všichni z naší skupiny byli opět schopni pohybu, rozloučili jsme se s místními babičkami a pantáty, kteří nám přáli lepší počasí a bezpečnou cestu. S panem Kašparem jsme byli dohodnutí, že nás v jedenáct vyzvedne ve vesnici Ljubková u Dunaje. Dorazili jsme na smluvené místo a tam jsme s hrůzou zjistili, že tam máme být až o den později. Nicméně jsme byli natolik utahaní, že jsme si našli bezpečné místo a rozbili tábor. Odpoledne jsme pospávali a večer šli na procházku podél Dunaje. Po návratu jsme si uvařili večeři a s plnou hlavou zážitků ulehli k poslední noci o samotě.

Nadcházející ráno jsme s Ruxi zhodnotili celou expedici, okolo poledního jsme konečně přivítali pana Kašpara se zbytkem školní výpravy a zamířili do kaňonu řeky Nery.

Fotoreportáž si můžete prohlédnout zde.

Kristina Benedetti, Michal Kašpar