Terezínské dojmy

Už je to dva týdny, co se kvartáni vrátili z Terezína, kde v rámci výuky dějepisu absolvovali seminář o holocaustu. Reportáže Jitky Burianové a Míši Rendlové jste už na našem webu asi četli, nebo jste si prohlédli fotogalerii. Kvartáni si připomínali události, které se mohou zdát passé, jenže oni se hlavně učili o společenských jevech, které k holocaustu vedly a které jsou bohužel až nepříjemně aktuální.

Po návratu jsem své studenty požádal, aby mi poslali pár postřehů z exkurze do Terezína. Těmi jsem pak prošpikoval následující reportáž.

„Jak se říká, zážitek nemusí být pozitivní, hlavně když je silný. A to naše exkurze rozhodně byla,“ napsala Lenka Sikorová, „v Terezíně jsme se totiž podívali do míst, kde byli lidé vězněni za tvrdých podmínek, a to pouze kvůli své víře, nebo dokonce pouze kvůli víře svých vzdálených příbuzných.“ Sofie Popová to doplnila: ,,Rasismus není alternativa pro kulturu, pravil Elie Wiesel, světoznámý laureát Nobelovy ceny míru, propagátor termínu holocaust, autor řady literárních děl o jedné z největších historických katastrof lidstva a především ten, který přežil Osvětim. Pravda v jeho slovech je silná a nezbytná k pochopení amorálnosti zmíněného historického období. Ovšem prozkoumat tuto tematiku a na vlastní oči spatřit místa, kde se to všechno odehrávalo, to je teprve silný zážitek. Proto nám naši drazí páni učitelé poskytli vynikající možnost podívat se do jednoho z takovýchto památných míst - do Terezína. Toto město je jedno z nejdůležitějších středisek spojených s holocaustem. Hlavně pro Českou republiku. Terezín byl jak židovským ghettem, tak i vězením gestapa.

Prohlídka ghetta a workshop

Prvním bodem programu po příjezdu do Terezína byla faktografická přednáška, následovaná prohlídkou bývalého ghetta se všemi expozicemi zdejšího muzea a odpolední workshop Efekt přihlížejícího. Procházka po pochmurných ulicích města byla umocněná mrazivým vichrem. Míša Rendlová to viděla takto: „Chvílemi mi běhal mráz po zádech, jelikož slyšet o tom, co se přesně na místech, kde stojíme, dělo, nebylo zrovna dvakrát příjemné. Prošli jsem celým městem a měli jsme možnost vidět například krematorium, hřbitov, kasárny a pozůstatky kolejí, ze kterých odjížděly transporty dál na východ.“ Na Sofii Popovou zase zapůsobily pozůstatky bohušovické vlečky v ulicích Terezína: „Jedním z emocionálně nejsilnějších míst byly pozůstatky železnice, po které se transporty vydávaly na východ a kde se vybraní transportovaní většinou naposledy viděli se svými blízkými.“ O odpoledním workshopu napsala: „Hlavním cílem bylo, abychom se vžili do jednotlivých rolí lidí, do jejichž života zasáhl holocaust z různých aspektů - jako oběť, přihlížející, zachránce a agresor. Měli jsme tedy možnost uchopit téma nejen z pohledu pronásledovaných skupin, ale také samotných nacistů, lidí, kteří se snažili pronásledovaným Židům pomáhat, a hlavně lidí, kteří vše sledovali jakoby zpovzdálí. Pomohlo nám to plně zanalyzovat problematiku a porozumět jí tak ze všech stran, což je bezpochyby důležité pro úplné porozumění.“

Pevnostní systém Terezína

Už za tmy jsme se odebrali ke vstupu do podzemních chodeb v terezínském pevnostním systému. Ujmout se nás měl průvodce Pepa, o němž nám průvodkyně Petra z ghetta mnohoznačně slíbila, že „to něco zažijem.“ Měla pravdu. Když se Pepovi na dotaz „Páni učitelé, co je cílem prohlídky?“ dostalo lakonické odpovědi „Utahat je!“, rozsvítily se mu za skly brýlí oči a následující dvě a půl hodiny, na které původně plánovaná hodinová prohlídka nabobtnala, studenti zažívali velké představení. Jitka Burianová to popsala takto: „Pepa dokázal všechny zaujmout i při úvodní přednášce v muzeu a vesele máchal každým exponátem, kterým mávat šlo. Ještě větší zábava přišla v chodbách, kde každý vyfasoval jednu svítilnu se svíčkou. V čele s Pepou jsme pak vyrazili kupředu. Chodby byly uzounké, tmavé a… no, chodbovité. Každou chvíli se ozvalo zapištění, když některé z dívek došlo, že v podzemí žijí stvoření s mnohem větším počtem nohou, než máme my, takže se nám můžou vlastně v klidu promenádovat po pečlivě učesaných kadeřích. Sem tam někdo málem zapálil spolužáka, špatně jsme zabočili či nás průvodce schválně navedl do slepé uličky, byla to však zábava a vlastně i slabý odvar toho, co mělo následovat. Jakmile jsem totiž vylezli, vytasil se Pepa s nabídkou prohlídky daných chodbiček bez něj - a v absolutní tmě! Instrukce zněly jasně: jedna ruka na stěně, druhá na zádech spolužáka a pokaždé zatáčet doprava. Sice jsme nejprve váhali, ale nakonec vyrazila do temna většina třídy a byl to zážitek, na který opravdu jen tak nezapomenu.“ Nepřidaly ani fórky pánů učitelů, jak se zmiňuje Viky Hložková: „Samotná prohlídka chodeb byla velmi zajímavá, i když zároveň i trochu děsivá. Podzemí je totiž plné brouků, o kterých nevíte, kdy a odkud na vás vyskočí. Zároveň je trochu nepříjemné jít jako poslední a slyšet slova pana Tomáška, který pořád mumlá: „No, ty na konci zástupu si příšery přece berou jako první!“  

Beseda s pamětnicí

Druhý den ráno jsme nejprve navštívili Malou pevnost, za války věznici pražského gestapa, ale největší dojem zanechalo na všechny přítomné setkání s Doris Grozdanovičovou, noblesní dámou, která všechny naprosto okouzlila. Nejen pro Jitku Burianovou bylo setkání nejsilnějším zážitkem: „…tím prvním byla bezpochyby beseda s pamětnicí, která následovala odpoledne. Musím říct, že na věk třiadevadesáti let byla paní Doris neskutečně čilá a dokázala zodpovědět všechny naše dotazy. Její vyprávění nás do jednoho dojalo.“ Podobně to viděla i Sandra Banhidai: „Povídat si o životě v koncentračním táboře s někým, kdo v něm opravdu žil, je příležitost, kterou už mnoho lidí mít nebude, ale nám se tato možnost přeci jen naskytla. Nejvíce inspirativní bylo slyšet o životě paní Doris po válce. I přesto, že prožila hrozivé věci, tak v životě mnohého dosáhla. Šla znovu studovat, cestovala, naučila se nové jazyky, založila si rodinu a ještě mnohem víc. Ona je pro nás motivací a žijícím důkazem, že se vše v životě dá překonat. To je jedna z nejdůležitějších věcí, kterou jsem si z tohoto výletu odnesla.“ A Julie Scholzová k tomu dodává: „Opravdu obdivuji, že je schopná o tom mluvit a sdílet své zážitky, které jsou dnes jedinečné. Její rada na konci, abychom cestovali, učili se cizí jazyky a vážili si naší rodiny a přátel pro mě hodně znamená. Došlo mi, že další generace bude mít možnost toto poznat pouze pomocí médií a nebude si moct o tom popovídat s přeživšími z očí do očí a o to si toho vážím více. Představa, že takových příběhů, jako byl ten paní Doris, je přes šest miliónů, a to ještě většina z nich skončila mnohem smutněji, ve mně vyvolává úzkost… Jestli bylo něco, co mě opravdu zahřálo u srdce, bylo to, když nám paní Doris vyprávěla o tom, jak se o ní po válce staral jeden četník z Terezína a jeho rodina a jak navštěvuje jejich vnuky doteď. Přijde mi, že ta nenávist, která mezi lidmi panovala před a během války, se tak trochu vykompenzovala láskou a dobrotou lidí, kteří si například vzali sirotky k sobě a vychovali je.“ Téměř všichni kvartáni reflektovali radu, kterou jim paní Doris dala na závěr, jak zaznamenala například Charlotta Loštická: „Doris nám na konci dala radu a tou bylo zajímat se o svět, poznávat, cestovat a mít přátele na celý život. S těmito věcmi totiž člověk vzkvétá a roste. Snad se podařilo po tomto výletě vyrůst i nám, kvartánům.“

Závěr

Myslím, že se výprava do Terezína vydařila. Svědčí o tom dojmy, které zaznamenal třeba Natan Kratochvíla: „V lidské paměti se mnohdy ukládají jak méněhodnotné, tak rozhodně zapamatováníhodné vzpomínky a zážitky. Věřím, že tyto dva dny zůstanou v myslích všech účastníků velmi živé a rozhodně na správném místě pro budoucí poučení i varování.“ Jitka Burianová si při shrnutí vypůjčila slova dosud žijící autorky řady dětských obrázků z Terezína: „Náš výlet do Terezína bych shrnula citátem Helgy Weissové: Na facky se neumírá. Kdyby nic jiného, minimálně jsme si uvědomili, jak špatně na tom mohou lidé být a že máme obrovské štěstí na dobu i zemi, ve které žijeme. Ono občas není úplně na škodu podívat se na svoje problémy z jiné perspektivy a zjistit, že jsou vlastně úplně malicherné.“ Podobně to vidí i Julie Scholzová: „Na návštěvu Terezína nikdy nezapomenu. Výlet mě donutil zamyslet se nad krutými podmínkami, v nichž museli židé v ghettu žít, a uvědomila jsem si, jak jsou moje každodenní problémy oproti tomu malé. […] Dotkly se mě příběhy dětí a studentů, kteří žili v ghettu a neměli možnost rozvíjet své talenty, prosazovat své názory a užívat si to, co je vskutku baví. Místo toho museli pracovat. Naštěstí se občas našlo nějaké potěšení, jako když například pár dívek potají zorganizovalo taneční, nebo když si děti k narozeninám psaly básničky…“ Ve všech zanechala návštěva hluboké dojmy. Nejen na našich studentech, jak jste měli možnost posoudit výše, ale i na lektorech z muzea Památníku Terezín a paní Doris Grozdanovičové. Prvně zmínění (jakož i učitelé) byli nadšení z reakcí a aktivity studentů, zejména během workshopu. No a paní Doris byla ze studentů nadšená také a projevila přání se za nimi ještě někdy podívat do jejich školy. A když slyšela, že se nám v areálu popásají ovečky, bylo, zdá se, rozhodnuto.

Michal Kašpar