Expedice Bronze EDIE

Náš tým, To What Extent was our journey successful?, byl se svými třemi členy ten nejméně početný. Já, Alisa Timiryasová a Jiří Třebický jsme se však s náročnou cestou poprali i bez čtvrté členky, Juliany Gardošové, kterou stihla náhlá viróza a nemohla se účastnit.

Poslední červnový týden proběhla první EDIE expedice letošní kvinty. Na cestu, jejímž cílem bylo získat Cenu Vévody z Edinburghu (The Duke of Edinburgh's Award) bronzové úrovně, se vydalo patnáct žáků. Tři skupiny byly pod drobnohledem Michala Kašpara, Kristýny Kvídové a Luďka Michalika. Náš tým, To What Extent was our journey successful?, byl se svými třemi členy ten nejméně početný. Já, Alisa Timiryasová a Jiří Třebický jsme se však s náročnou cestou poprali i bez čtvrté členky, Juliany Gardošové, kterou stihla náhlá viróza a nemohla se účastnit.

Na místo zahájení našeho dobrodružství, do Roztok u Křivoklátu, se celá kvinta dostavila v neděli odpoledne vlakem z Prahy. Po necelých dvou hodinách jízdy, při které jsme museli jednou přestoupit, jsme dorazili do Roztok. Po svých jsme došli do nedalekého kempu, kde jsme strávili noc.

Další ráno jsme se rozloučili se zbylými týmy a s elánem jsme okolo desáté vyšli vstříc Třem pramenům, kde byl náš první kontrolní bod. Jak jsme však během první hodiny zjistili, Tři prameny jsme přešli, a tak nám nezbývalo nic jiného než pokračovat v námi vytyčené cestě. Před námi byl první nevyznačený úsek. Zde jsme měli najít Rohanův dub, chráněný strom považovaný za místní kulturní zajímavost. Po necelých dvou hodinách bloudění křivoklátskými lesy jsme však hledání Rohanova dubu vzdali a skleslí jsme se vydali k Leontýnskému zámku. Z toho, jak jsme po chvíli zjistili, se stala léčebna pro zdravotně postižené. Prohlídka se tedy nekonala. Hlad nám připomněl, že je doba oběda, a tak jsme na blízkém palouku vytáhli vařiče a pochutnali si na těstovinách z pytlíku. Po odpočinku jsme se dohodli, že je potřeba změnit cestu, abychom do cíle dorazili včas.

Druhá etapa naší cesty byla již svižnější. Dlouhou dobu jsme strávili chůzí po téměř prázdné silnici směřující k Novému Jičínu, která se nacházela na hranici CHKO Křivoklátsko. Za křižovatkou u Červeného kříže jsme však sešli na neznačenou lesní cestu. Vydali jsme se vstříc keltskému opidu Stradonice. Ještě předtím jsme si však udělali zastávku na rozlehlém poli. Při přeskakování balíků sena jsme přišli na jiné myšlenky a po půl hodině dovádění jsme opět nasadili batohy a pokračovali v chůzi. Nadšení však opadlo při pohledu na prudký kopec, na němž se nacházelo opidum, náš cíl. Po výstupu jsme zarudlí a udýchaní hledali keltskou vesnici. Z té však zbyl pouze kříž, který zničili místní vandalové, a informační tabule. Jedinou útěchou nám v tu chvíli byl krásný výhled. Po chvíli rozjímání jsme opatrně sešli dolů a pokračovali v cestě. Místní, poměrně čisté rybníky nás lákaly ke koupání. Ubíhající čas (bylo již pozdní odpoledne) a oplocení nám v tom však zabránily. Osvěžili jsme se bonbony a energetickými nápoji a dále šlapali křivoklátskými lesy a poli. Již poměrně znavení jsme došli do obce Otročiněves, kde nám přívětiví místní doplnili lahve s vodou. Po projití celé vesnice jsme znejistěli, naše kroky nás vedly špatným směrem. Unavení a bolaví jsme pomalu ztráceli naději na brzký příchod na místo přespání. Na správnou cestu jsme se dostali pod vedením Alisy, která díky skvělé práci s mapou potvrdila svou pozici vedoucího týmu.

Před poslední částí naší trasy, při níž nás čekalo obcházení Krušné hory, jsme se rozhodli navečeřet a dát chvíli odpočinout bolavým nohám. Byť to bylo další čtyřicetiminutové zdržení, nelitovali jsme, protože polévky ze sáčku nás zahřály a dodaly nám energii, kterou jsme rozhodně potřebovali. Před devátou hodinou – v době, kdy už zbylé týmy dorazily na místo určení – jsme se pořádně oblékli, vytáhli baterky a nasadili rychlé tempo. Tma, která nás postupně začala obklopovat, v nás vzbuzovala rozporuplné pocity. Náš tříčlenný tým se rozdělil na dva tábory – já doufala v brzké ukončení výpravy v potemnělých lesích, kdežto Alisa s Jirkou nemohli být nadšenější. Žluté značky na stromech jsme nakonec našli, byť s obtížemi, a dorazili jsme na rozlehlé pole, za nímž se tyčil kopec, na kterém jsme měli strávit noc. V tu chvíli nám volal již poměrně nervózní pan učitel Kašpar, jemuž jsme se kvůli slabému signálu nehlásili. S ním a se slečnou Kvídovou jsme urazili posledních pět set metrů na kopec Velíz. Společnými silami jsme postavili stan na palouku u místní farmy a okolo jedenácté jsme konečně zalehli. Místo ukolébavky nás uspal déšť a prudký vítr.

Druhý den jsme se probudili za zvuků mečení a kokrhání. S příjemným pocitem, že nemáme kam spěchat, protože jsme povinnou vzdálenost, tedy čtyřicet kilometrů, nejspíš nachodili už předchozí den, jsme posnídali. Postupně jsme se sbalili a poděkovali farmáři. Nic nám nebránilo v dalším pochodu a my se překvapivě energicky vydali do cílového města Žebráku. Z Velíze jsme sešli do Kublova. Po krátkém neznačeném úseku jsme se dostali na stezku Údolí ticha, lemovanou potokem. Zde jsme mohli čerpat informace z mnohých informačních tabulí a obdivovat krásnou přírodu. Následně jsme se prošli obcemi Bzová a Točník. Po necelých čtyřech hodinách cesty jsme měli na dohled Žebrák.

Za horkého počasí jsme dorazili do cíle naší výpravy, a to jako druzí. Ihned jsme se šli podělit se svými zážitky s ostatními spolužáky. Již nezbývalo než se vrátit do školy. Po poměrně krátké cestě autobusem, vlakem a školní dodávkou jsme všichni stáli před branou Open Gate a před námi byl poslední kopec bronzové výpravy…

Dominika Trčková